Dopisy od Evy

 Když v nás velí strach 

Generálka Prudimíra

aneb Když se strach převlékne do uniformy

Když se řekne zdravotní sestra, většina z nás si představí ženu, která si ví rady téměř se vším. Dokáže zachovat klid ve chvílích, kdy bychom my ostatní nejraději utekli, umí pohotově reagovat a často jí stačí jediný pohled, aby poznala, že něco není v pořádku. Svěřujeme jí své zdraví, někdy i život, a tak nějak automaticky předpokládáme, že člověk, který zvládá tolik náročných situací, musí mít stejně dobře zvládnutý i svůj vlastní život.

Jenže ono to tak být vůbec nemusí.

Mám kamarádku Janu. Pracuje jako zdravotní sestra na operačním sále a patří mezi ženy, o kterých byste na první pohled řekli, že se jen tak něčeho nezaleknou. Je pracovitá, spolehlivá a dokáže zvládnout věci, ze kterých by se mně osobně nejspíš zamotala hlava. Když vypráví o své práci, občas jen nevěřícně kroutím hlavou nad tím, co všechno musí zdravotníci během jediného dne zvládnout.

Představte si, že ležíte na operačním stole a kolem vás se pohybují lidé v zeleném. Každý má svůj úkol, všichni vědí, co mají dělat, a vy jim důvěřujete, protože v tu chvíli ani nic jiného dělat nemůžete. Vůbec vás přitom nenapadne, že pod operační čepicí může být schovaná úplně obyčejná ženská, která si ještě cestou do práce říkala, jestli dnes všechno zvládne, jestli na něco nezapomene a jestli před ostatními nebude vypadat hloupě.

Jana totiž pracuje na operačním sále teprve krátce. Přestože má zkušenosti ze zdravotnictví, každé pracoviště má svoje pravidla, každá operace jiný průběh a každý lékař i sestra trochu jiný způsob práce. Člověk se musí rychle orientovat, vnímat, co se kolem něj děje, a přitom se snažit neztratit hlavu.

Jednou jsme spolu seděly u kávy a Jana mi vyprávěla o zákroku, který ji zaujal.

"A víš, co mě na tom štve?" povzdechla si. "Já bych se chtěla doktora zeptat, proč to dělá zrovna takhle, ale prostě se nezeptám."

"A proč?"

"No protože nechci vypadat jako blbec."

Podívala jsem se na ni a chvíli přemýšlela, jestli jsem dobře slyšela. Ženská, která se pohybuje na operačním sále a denně se setkává s věcmi, o kterých já nemám ani ponětí, se bojí obyčejné otázky?

"A už ses někdy zeptala?"

"No jasně. Párkrát jo."

"A co ti řekli?"

"Normálně mi to vysvětlili. Dokonce úplně ochotně."

"Tak v čem je problém?"

Jana pokrčila rameny a trochu bezradně se usmála. "Já nevím. Prostě se bojím."

Později jsem zjistila, že to není jen o doktorech. Jana někdy váhá, jestli se zeptat vrchní sestry nebo zkušenější kolegyně, přestože právě od nich by se mohla dozvědět spoustu užitečných věcí. Nechce nikoho obtěžovat, nechce působit neschopně a hlavně nechce, aby si někdo pomyslel, že něco, co by přece měla dávno vědět, neví.

A mně najednou došlo, jak strašně známé mi to připadá.

Kolikrát jsem sama raději mlčela, přestože jsem něčemu nerozuměla? Kolikrát jsem přikyvovala, jako bych přesně věděla, o čem je řeč, a potom doma hledala odpověď na internetu, jen abych nemusela přiznat, že něco nevím?

A nebyly jsme s Janou rozhodně jediné.

Představila jsem si prodavačku, která se bojí zeptat vedoucí, jak správně vyřídit reklamaci, protože už jí to přece jednou vysvětlovala. Účetní, která sedí nad novým programem, nerozumí jedné funkci, ale raději stráví dvě hodiny hledáním odpovědi, než aby požádala kolegu o pomoc. Nebo zaměstnance, který při poradě přikyvuje, přestože vůbec netuší, co se po něm vlastně chce.

A co teprve člověk, který pracuje ve svém oboru už dvacet let! Ten si možná řekne, že by přece měl všechno znát, a tak je pro něj přiznat nejistotu ještě těžší než pro někoho, kdo právě nastoupil.

Vzpomněla jsem si na školu. Na ten nepříjemný okamžik, kdy učitel položil otázku a já sice tušila odpověď, ale raději jsem se dívala do lavice, protože co kdyby byla špatně? A hlavně co kdyby se někdo začal smát?

Člověk dospěje, vymění školní lavici za pracovní stůl, aktovku za kabelku, ale některé obavy s ním cestují dál. Jen se převléknou do dospělejších šatů.

"Hele, Jani," napadlo mě, "a co kdybys to příště zkusila trochu obejít?"

"Jak jako obejít?"

"No jednoduše. Ještě před operací, když bude klid, se doktora zeptej, jestli mu nebude vadit, když se ho ve vhodnou chvíli na něco zeptáš. Už dopředu budeš vědět, že je s tím v pohodě, a možná ti pak nebude připadat tak těžké tu otázku položit."

Jana se zamyslela. Bylo vidět, že si tu situaci představuje.

"To bych vlastně mohla."

"A třeba časem zjistíš, že se vůbec nemusíš ptát, jestli se smíš ptát."

Obě jsme se rozesmály, jenže mně ta poslední věta zůstala v hlavě. Protože kdy se vlastně člověk naučí, že potřebuje svolení k tomu, aby mohl projevit zvědavost, vyslovit vlastní názor nebo přiznat, že něco neví?

A proč si někdy raději připadáme ztracení, než abychom dovolili ostatním zjistit, že nejsme dokonalí?

Na operačním sále přitom může být včas položená otázka důležitá i pro bezpečí pacienta. A vlastně to platí v každé práci. Když si nejsme jistí, není rozumnější si věci ujasnit než předstírat, že všemu rozumíme?

Jenže vysvětlujte to někomu, komu se při představě, že má otevřít ústa, stáhne žaludek.

A právě tehdy se naše povídání začalo ubírat směrem, který jsem vůbec nečekala.

Malá holčička, která chtěla svoje tričko

Nevím už přesně, jak jsme se od operačního sálu dostaly k Janině dětství. Takové ty rozhovory znáte. Začnete u práce, přeskočíte na rodinu, potom na nějakou vzpomínku, a než dopijete kávu, jste o třicet let zpátky.

Jana mi vyprávěla o mamince. O ženě, která měla na spoustu věcí jasný názor a byla přesvědčená, že nejlépe ví, co je pro její dceru dobré. Rozhodovala o věcech, nad kterými by se člověk dnes možná ani nepozastavil.

Dokonce i o tom, jaké tričko si Jana oblékne.

Na první pohled maličkost. Vždyť která maminka někdy dítěti neřekla, co si má vzít na sebe? Jenže když se podobné situace opakují celé roky a pro vlastní přání dítěte nezbývá prostor, může si z toho odnést něco mnohem většího než jen nechuť k určitému oblečení.

Zkusila jsem si představit malou holčičku, jak stojí před skříní a v ruce drží tričko, které se jí líbí. Maminka jí podá jiné a rozhodne, že právě tohle je vhodnější. Holčička možná chvíli protestuje, ale nakonec ustoupí, protože dobře ví, že další dohadování stejně nikam nepovede.

Příště už třeba neprotestuje vůbec.

A když se podobné zkušenosti opakují, může se jednoho dne stát, že se přestane ptát sama sebe, co vlastně chce. Místo toho začne přemýšlet, co by chtěli ostatní, aby nebyl problém.

Samozřejmě nevím, co přesně si tehdy malá Jana myslela. Dětský svět není tak jednoduchý, abychom jej dokázali vysvětlit jednou vzpomínkou na tričko. Ale napadlo mě, jestli se právě takhle někdy nerodí přesvědčení, která s námi potom cestují až do dospělosti.

Dítě vyroste, osamostatní se, má práci, rodinu, zkušenosti a dokáže se rozhodovat o stovkách věcí. Jenže v určitých situacích se v něm může znovu objevit stará nejistota. Najednou stojí před nadřízeným, lékařem nebo někým, koho vnímá jako autoritu, a místo dospělé ženy, která má právo se zeptat, se ozve ta dávno naučená obava, že bude lepší mlčet.

Maminka přitom vůbec nemusí stát vedle ní.

Některé věty si totiž dokážeme nosit v hlavě tak dlouho, až je začneme považovat za vlastní.

A co když se to netýká jen Jany? Kolik z nás si někdy nevědomky přehrává staré zákazy, výčitky nebo očekávání, přestože už dávno žijeme úplně jiný život?

Možná jsme kdysi slýchali, že hodné holčičky neodmlouvají. Možná jsme se báli udělat chybu, protože následovala kritika. Někdo jiný mohl zažít posměch ve škole nebo ponižujícího nadřízeného. A někdy se podobné obavy vytvoří postupně, bez jediné velké události, kterou bychom si dokázali přesně vybavit.

V každém případě mi začínalo připadat zajímavé, jak moc se mohou staré zkušenosti promítat do situací, ve kterých už bychom je vůbec nečekali.

Jenže na Janě bylo ještě něco, co mi do celé té skládačky zpočátku vůbec nezapadalo.

Generálka vstupuje na scénu

Zatímco před některými lidmi Jana raději ustoupí, v jiných situacích potřebuje mít všechno pod kontrolou. Má ráda pořádek, jasná pravidla a představu, že všechno poběží podle plánu. A když se něco začne vymykat, dokáže být pěkně nepříjemná.

Ne že by se rozčilovala kvůli každé maličkosti. Právě naopak. Někdy toho v sobě vydrží držet neuvěřitelně mnoho. Přechází věci, které jí vadí, neřekne nahlas, co potřebuje, a tváří se, že je všechno v pořádku.

Jenže pak přijde poslední kapka.

Třeba někdo odloží hrnek na nesprávné místo.

A najednou je zle.

Představila jsem si Janu, jak po náročném dni přijde domů, v hlavě jí běží seznam všeho, co ještě musí udělat, a přitom si ani nevšimne, jak postupně zatíná čelist a zvedá ramena. Jedna věc ji rozčílí, druhou přejde, třetí raději spolkne, a když se jí nakonec někdo nevinně zeptá, co bude k večeři, je rozhodnuto.

Vnitřní kasárna právě vyhlásila bojovou pohotovost.

"Jani, já už pro tu tvoji druhou stránku mám jméno," oznámila jsem jí.

"Jakou druhou stránku?"

"Tu, co potřebuje všechno kontrolovat a když není po jejím, začne komandovat celé okolí."

Jana se rozesmála.

"Tak povídej."

"Generálka Prudimíra!"

Tentokrát jsme se smály obě.

Úplně jsem ji viděla. Přísná dáma v dokonale vyžehlené uniformě, s rukama založenýma za zády, jedním okem kontroluje domácnost, druhým pracovní povinnosti a v kapse nosí píšťalku pro případ, že by někdo zapomněl, kdo tady velí.

A protože je Jana narozená ve znamení Štíra, dostala naše generálka také pořádné žihadlo.

Podle mého názoru by Prudimíra nejraději organizovala i počasí. Déšť povolit pouze mezi šestou a sedmou hodinou ranní, vítr maximálně do rychlosti, která nenaruší účes, a slunce musí svítit podle předem schváleného harmonogramu.

Běda, jak si některý mrak dovolí projevit vlastní iniciativu.

Smály jsme se, až nám tekly slzy, ale když jsem potom o Janě přemýšlela, začala mi ta naše komická generálka připadat zvláštně zajímavá.

Co když za její potřebou kontroly není jen touha mít všechno po svém? Co když se někdy člověk snaží pevně držet věci ve svých rukou právě proto, že dříve neměl možnost rozhodovat o sobě?

Představovala jsem si, jak zvláštní rozpor se v člověku může odehrávat. Na jedné straně se bojí ozvat, aby někoho nerozzlobil, a na druhé straně v něm narůstá odpor pokaždé, když má pocit, že mu situace znovu uniká z rukou.

Jako by v něm současně žila malá holčička, která se naučila poslouchat, a přísná generálka, která už nikdy nechce dopustit, aby ji někdo přehlasoval.

Nevím, jestli přesně tohle se odehrává v Janě. Vnitřní svět člověka se nedá rozluštit u jedné kávy. Ale jako možnost k zamyšlení mi to připadalo nesmírně zajímavé.

A pak mě napadlo, že něco podobného vlastně docela dobře znám.

Moje Truchlína a jeden ukřičený Škodimír

Kdo mě trochu zná, ví, že už nějakou dobu dávám svým vnitřním strašákům jména. Ne proto, že bych věřila, že mi v hlavě skutečně bydlí nějaké podivné bytosti, ale protože mi to pomáhá rozpoznávat myšlenky a pocity, které mě někdy dokážou pěkně potrápit.

Mám například svého Škodimíra.

To je takový ten věčně nespokojený kritik, který se objeví přesně ve chvíli, kdy mám radost z nějakého nápadu. Ještě jsem ho ani pořádně nevyslovila a už stojí vedle mě, kroutí hlavou a vysvětluje mi, že to určitě nebude fungovat.

"A kdo si myslíš, že to bude číst?"

"A není to náhodou hloupost?"

"A co když se ti všichni vysmějí?"

Někdy mám pocit, že kdybych vymyslela lék na všechny bolesti světa, Škodimír by se jako první zeptal, jestli jsem správně nalepila etiketu.

A potom mám svoji Truchlínu.

Ta je úplně jiná. Nekřičí, nerozkazuje a nepotřebuje mít poslední slovo. Spíš se někde schoulí, když mám pocit, že mě někdo přehlédl, neocenil nebo odmítl. Připomíná mi chvíle, kdy bych si přála slyšet obyčejné laskavé slovo, a někdy mě dokáže vrátit k pocitům, o kterých jsem si myslela, že už dávno patří minulosti.

Dřív jsem měla tendenci podobné reakce kritizovat. Proč jsem zase tak citlivá? Proč se bojím? Proč mě tolik zajímá, co si o mně ostatní myslí?

Jenže časem jsem zjistila, že mi mnohem víc pomáhá všimnout si, co se ve mně právě odehrává, než se za to okamžitě odsoudit.

Když se ozve Škodimír, mohu si říct, že právě pochybuji o sobě, ale ještě to neznamená, že má pravdu. Když se objeví Truchlína, můžu se zamyslet, co mě vlastně zranilo a co bych v tu chvíli potřebovala.

A především nemusím automaticky jednat podle každé myšlenky, která mi proletí hlavou.

Právě o tom jsme si s Janou začaly povídat. Vyprávěla jsem jí také o své zkušenosti s mým  myšlenkovým holdingem a o tom, jak mi práce s vlastními emocemi pomohla některým reakcím lépe porozumět. Neříkala jsem jí, že stejný postup musí fungovat i pro ni. Jen jsem se s ní dělila o něco, co mě samotnou přivedlo k zajímavému poznání.

"Víš, Jani," řekla jsem jí, "když svoje strachy a stíny pojmenuješ, alespoň víš, proti čemu stojíš."

A právě tehdy dostala Generálka Prudimíra svoje místo mezi našimi vnitřními postavičkami.

Ne jako nepřítel, kterého je potřeba zničit, ale jako připomínka něčeho, čemu stojí za to porozumět.

Když dospělá žena zase čeká na pochvalu

Naše povídání se postupně vrátilo k Janině mamince. Jana se zmínila, že ji návštěvy u ní někdy dokážou pořádně znervóznit. Dokonce si při nich okusuje nehty, až je po návštěvě má úplně zničené.

Přemýšlela jsem nad tím, jak zvláštní je, že tělo někdy prozradí naše napětí mnohem dříve, než si sami přiznáme, co se v nás odehrává.

Nevím, zda si Jana nehty okusuje právě kvůli vzpomínkám z dětství, strachu z dalšího konfliktu nebo z úplně jiných důvodů. Ale samotný fakt, že jsou pro ni tyto návštěvy tak náročné, mi připadal důležitý.

Někdy totiž můžeme být dospělí, samostatní a schopní lidé, a přesto se v blízkosti rodičů najednou cítíme úplně jinak. Jako bychom na chvíli odložili všechny svoje zkušenosti a vrátili se do časů, kdy jsme tolik toužili po pochvale, uznání nebo obyčejném objetí.

Vzpomněla jsem si na svoji Truchlínu.

Kolikrát člověk v životě čeká, až si někdo všimne, co všechno udělal? A kolikrát ho zamrzí, když nepřijde ani to prosté "děkuji"?

U rodičů to bývá někdy ještě složitější. Možná celý život doufáme, že nám jednou řeknou přesně to, co jsme od nich tolik potřebovali slyšet. Že jsou na nás pyšní, že jsme dost dobří, že nás mají rádi takové, jací jsme.

Jenže co když to říct neumějí?

Co když sami vyrostli v prostředí, kde se city příliš neprojevovaly, pochvala byla vzácná a místo laskavého rozhovoru přicházely příkazy nebo výčitky?

To samozřejmě neznamená, že tím všechno omluvíme. Ani že musíme celý život snášet chování, které nám ubližuje. Jen možná začneme chápat, že způsob, jakým s námi druzí jednají, nemusí být měřítkem naší vlastní hodnoty.

A to je někdy nesmírně těžké přijmout.

Přemýšlela jsem, kolik dospělých žen možná stále někde hluboko uvnitř čeká, až budou konečně dost dobré. Až všechno zvládnou, až budou mít dokonalou domácnost, až nikoho nezklamou, až se nikdo nebude zlobit.

Jenže ten okamžik nemusí nikdy přijít.

Ne proto, že by se málo snažily, ale protože uznání druhého člověka není něco, co si dokážeme zajistit dokonalým chováním.

Možná je tedy někdy potřeba přestat skládat nekonečnou zkoušku z toho, zda jsme dost dobré dcery, manželky, matky nebo zaměstnankyně, a začít se trochu víc zajímat o to, co skutečně potřebujeme my samy.

V tu chvíli jsem si představila naši malou Janu, která kdysi stála před skříní s tričkem v ruce, a vedle ní dospělou Janu, která dnes zvládá náročnou práci, ale stále se občas bojí vyslovit vlastní přání.

A potom se tam samozřejmě objevila Prudimíra.

Tentokrát bez píšťalky.

Jen tam stála, přísně se rozhlížela a tvářila se, že má všechno pod kontrolou.

Napadlo mě, jestli někdy právě takhle nevypadá náš vnitřní strach. Navenek přísný, hlučný a neústupný, ale uvnitř nejistý, protože se kdysi naučil, že svět není vždycky bezpečné místo pro vlastní přání.

Možná bychom pak nemuseli naše stíny za každou cenu porážet. Možná by stačilo začít si jich všímat a učit se rozhodovat jinak než dosud.

Kdo vlastně drží velitelskou hůl?

Když jsem se večer vracela domů, pořád jsem nad naším rozhovorem přemýšlela. Bylo zvláštní, kam až nás dovedlo obyčejné povídání o tom, proč se Jana bojí zeptat lékaře.

Od jedné nevyslovené otázky jsme se dostaly ke školním vzpomínkám, k rodičovským očekáváním, k touze po uznání a nakonec k naší nové, poněkud hlučné kamarádce v generálské uniformě.

A já jsem si uvědomila, že vnitřní Prudimíru možná nepotkáváme jen u lidí, kteří chtějí mít všechno pod kontrolou.

Někdy se může ozvat i v nás samotných, když jsme unavení, přetížení, bojíme se chyby nebo máme pocit, že nás nikdo neposlouchá. Někdo začne rozdávat rozkazy, jiný se uzavře do sebe, další raději všem vyhoví a potom doma pláče, protože už nemá sílu.

Každý máme své způsoby, jak se vyrovnáváme s nepříjemnými pocity. Některé nám pomáhají, jiné nám časem začnou komplikovat život.

A právě proto mi připadá užitečné své reakce poznávat.

Ne abychom si vyčítali každé podráždění nebo každou chvíli nejistoty. Ale abychom si postupně začali všímat, kdy jednáme podle svého skutečného rozhodnutí a kdy nás vede starý strach.

Vzpomněla jsem si na Janu a na to, jak začala přemýšlet nad naším malým pokusem s otázkou pro doktora. Možná ji příště opravdu položí. Možná se zase zarazí a bude potřebovat ještě trochu času. Obojí je možné.

Ale už ví, že se nemusí automaticky řídit první obavou, která se jí objeví v hlavě.

A naše Prudimíra?

Ta si zatím může odložit velitelskou čepici a dopřát si chvíli volna. Její schopnost organizovat, plánovat a zvládat náročné situace se totiž Janě může dál hodit. Jen už nemusí rozhodovat o každé maličkosti.

Protože i když máme někdy pocit, že musíme držet celý svět pevně v rukou, většinou úplně stačí začít tím, že se naučíme lépe rozumět sami sobě.

A možná si jednoho dne dokážeme říct i to, co jsme jako děti tolik potřebovali slyšet od někoho jiného.

Že nemusíme být dokonalí, abychom byli dost dobří.

Malá domácí škola pro Generálku Prudimíru

Pár jednoduchých cvičení, která můžeš vyzkoušet i ty

Když jsem si večer zapisovala naše povídání, napadlo mě, že by byla škoda nechat Prudimíru jen tak pobíhat po kasárnách. A protože vím, jak ráda organizuje, připravila jsem jí několik malých úkolů.

Ovšem pozor! Žádné tabulky, žádné povinné termíny a už vůbec žádné hodnocení výsledků. To by si totiž naše generálka okamžitě pořídila razítko a začala rozdávat pochvaly i důtky.

1. Co vlastně chci já?

Zkus si každý den vybrat jednu maličkost, o které rozhodneš sama, aniž bys předem hledala souhlas ostatních. Třeba co si oblékneš, kam půjdeš na procházku nebo jak strávíš volné odpoledne.

Než se rozhodneš, na chvíli se zastav a zeptej se sama sebe: "Co bych chtěla já, kdybych se nemusela ohlížet na to, co si kdo pomyslí?"

Nemusíš hned měnit celý život. Někdy úplně stačí vybrat si vlastní tričko.

2. Jedna odvážná otázka

Vzpomínáš na Janu a její strach zeptat se lékaře? Zkus si také všimnout, jestli někdy raději mlčíš, přestože by ses chtěla na něco zeptat.

Až se příště objeví vhodná příležitost, zkus jednu takovou otázku opravdu položit. Může to být v práci, v obchodě nebo při rozhovoru s někým, před kým se obvykle trochu ostýcháš.

Potom se zamysli, čeho ses předem bála a co se ve skutečnosti stalo.

Možná zjistíš, že tvoje představivost občas pracuje přesčas a vymýšlí katastrofy, které se nakonec vůbec nekonají.

3. Kdy Prudimíra vytahuje žihadlo?

Až tě příště něco rozčílí, zkus si všimnout, jestli jde skutečně o tu jedinou situaci, nebo jestli už se v tobě nespokojenost hromadí delší dobu.

Možná jsi unavená, možná jsi zase souhlasila s něčím, co se ti nechtělo dělat, nebo jsi raději mlčela, přestože ti něco vadilo.

Zeptej se sama sebe: "Co bych potřebovala říct dřív, než začnu vyhlašovat válku?"

A pokud už jsi rozčilená příliš, nejdřív si dopřej chvíli na uklidnění. K rozhovoru se můžeš vrátit později.

4. Malé NE bez dlouhého vysvětlování

Zkus občas odmítnout něco, co skutečně nechceš a co můžeš bez problémů odmítnout.

"Děkuji, ale dnes ne."

"Tentokrát se mi to nehodí."

"Já bych to raději udělala jinak."

A potom se pokus odolat nutkání přidat dalších patnáct vět, kterými budeš svoje rozhodnutí obhajovat.

Možná budeš zpočátku cítit nepříjemné napětí. To ještě neznamená, že jsi udělala něco špatně. Učit se nové hranice bývá nezvyklé.

5. Tři minuty pro tělo

Když ucítíš, že začínáš být napjatá, na chvíli se pohodlně posaď. Opři chodidla o zem, nech klesnout ramena a jemně povol čelist. Několikrát pomalu vydechni, aniž bys dech nutila do nějakého přesného rytmu.

Potom si všimni, kde v těle držíš napětí, a polož si jednoduchou otázku: "Co bych teď potřebovala?"

Možná klid, odpočinek, sklenici vody nebo někomu říct, že už toho máš dost.

A kdyby ti Prudimíra začala našeptávat, že tři minuty nicnedělání jsou trestuhodné plýtvání časem, vyřiď jí, že i generální štáb má nárok na přestávku.

6. Pochvala, na kterou nemusíš čekat

Večer si připomeň jednu věc, kterou jsi během dne zvládla, i když ti možná připadala úplně obyčejná.

Nemusí jít o žádný velký úspěch. Třeba ses odvážila zeptat, dokázala jsi říct vlastní názor nebo ses včas zastavila, než ses zbytečně rozčílila.

A zkus si říct: "Dnes jsem pro sebe udělala něco dobrého a nemusím čekat, až si toho všimne někdo jiný."

Možná to bude zpočátku znít trochu nezvykle. Zvlášť pokud jsi zvyklá oceňovat spíš druhé než sebe.

Ale i laskavost k sobě se dá postupně učit.

Ještě pár slov od Evy

Víš, co bych ti na závěr přála? Abys na sebe nebyla přísnější než ta nejpřísnější generálka.

Nemusíš všechna cvičení zvládnout, nemusíš se změnit během týdne a už vůbec nemusíš mít pocit, že je s tebou něco špatně, pokud se tvoje staré obavy zase ozvou.

Někdy stačí udělat jeden malý krok. A někdy je důležité jen si uvědomit, že bychom chtěli něco změnit.

Pokud tě ale staré zkušenosti nebo strachy dlouhodobě hodně trápí, není žádná ostuda vyhledat psychoterapeutickou pomoc. Nemusíš se vším bojovat sama.

A naše Generálka Prudimíra?

Ta může konečně sundat uniformu, odložit žihadlo a jít si uvařit kávu.

Jen doufám, že jí někdo mezitím nepřeházel hrníčky.

To bychom totiž celé cvičení mohly začít znovu.

S láskou a trochou humoru, vaše Eva. ❤️