Eva Škodimír a Dorota

Eva, Škodimír a Dorota z výstupní kontroly

Tu koženou bundu si Eva chtěla koupit už dávno.

Ne že by bez ní nemohla žít. Jen ji pokaždé někde zahlédla — ve výloze, na ženě v kavárně, v nějakém filmu — a představila si, jak si ji vezme k džínám, vysokým botám, trochu si vyhrne rukávy a prostě v ní někam půjde. Bez zvláštní příležitosti. Jen proto, že se jí líbí.

Jenže pokaždé, když se k té myšlence přiblížila o krok blíž, ozval se Škodimír. 
Škodimír — ten její věčný katastrofický hlas v hlavě — okamžitě vytáhl krizi, složenky, zimu
 a ropu.Nemusel křičet. Stačilo mu jeho nenápadné:

"No jo, ale…"

A po tom ale už se vždycky něco našlo.

Teď musíš šetřit.  Co když bude slabší měsíc? A zima? Topení? Benzín? Co když přijde krize?

Škodimír měl zvláštní talent začít u kožené bundy a během několika minut skončit u zhroucení světové ekonomiky.

Eva tedy pokaždé jen povzdechla, vrátila bundu na ramínko a řekla si: Tak třeba příště.

Jenže jednoho dne ji uviděla znovu.

Visela tam úplně obyčejně, jako by netušila, že už několik let hraje vedlejší roli v Evinu vnitřním dramatu. Eva k ní přišla, přejela rukou po kůži a tentokrát ji vzala do kabinky.

Seděla jí.

Možná ne tak, jak by ji oblékla dvacetiletá modelka z katalogu. Ale byla její. Seděla jí přes ramena, líbila se jí délka a Eva se v ní najednou cítila nějak víc jako sama sebou.

Škodimír samozřejmě okamžitě nastoupil do služby.

"No jo, ale…"

Eva zavřela oči.

"Ne."

"Jak jako ne?"

"Prostě ne."

"Ale ekonomická situace—"

"Škodimíre."

"Ropa—"

"Ne."

"Zima—"

"Taky ne."

To už vypadal skoro dotčeně.

Eva se na sebe ještě jednou podívala do zrcadla, nadechla se a šla k pokladně.

Zaplatila.

Když vyšla z obchodu, měla z toho zvláštně dobrý pocit. Nešlo vlastně ani tak o bundu. Šlo o to, že si po dlouhé době něco dovolila jen proto, že se jí to líbilo.

Doma si ji znovu oblékla a postavila se před zrcadlo.

Usmála se.

A pak se ozvala Dorota.
Druhý hlas v hlavě. Mnohem tišší, ale o to protivnější. 

"A myslíte, že jste si ji opravdu měla kupovat?"

Eva se přestala usmívat.

"Prosím?"

"Jen se ptám. Bylo to nutné?"

Brýle na šňůrce. Desky pod paží. Obočí, které dokázalo člověka zpochybnit ještě dřív, než promluvilo. Výraz někoho, kdo právě přišel provést kontrolu a bez závady rozhodně neodejde.

Dorota si chvíli prohlížela Evu, pak bundu a pak znovu Evu.

"A jste si jistá, že vám sluší?"

"Mně se líbí."

"To jsem se neptala."

Dorota si posunula brýle.

"Trochu vás rozšiřuje."

Eva se podívala do zrcadla.

"A nemyslíte, že jste v ní taková… větší?"

To už byla přesně ta chvíle, kdy se obyčejná bunda změnila v přijímací řízení na vlastní tělo.

Dorota byla důkladná. Když nezabraly peníze, zkusila vzhled. Když nezabral vzhled, byla připravená vytáhnout věk, rozumnost nebo otázku, jestli se Eva náhodou nesnaží být někým, kým není.

Kompletní servis.

A úplně vážně Evu napadlo, že bundu druhý den vrátí.

Ta představa jí dokonce na chvíli přinesla úlevu. Vrátíš ji, peníze budou zpátky, Dorota zavře desky, Škodimír přestane počítat katastrofy a všechno bude zase v pořádku.

Eva už sahala po tašce.

Pak se ale zastavila.

Podívala se na sebe ještě jednou.

Na bundu.

Na Dorotu.

A řekla:

"A dost."

Dorota zvedla oči od desek.

"Já tu bundu nechci vrátit."

"Ani když vás rozšiřuje?"

Eva se chvíli dívala do zrcadla.

"Možná trochu."

Dorota povytáhla obočí.

"No vidíte."

"A co?"

To ji zaskočilo.

"Jak jako co?"

"No tak mě trochu rozšiřuje. A?"

Dorota chvíli mlčela, jako by v deskách hledala kolonku pro situaci, kdy kontrolovaná osoba připomínku přijala a přesto podle ní nezačala okamžitě předělávat celý svůj život.

Škodimír se někde vzadu uchechtl.

"Ty se moc nesměj," řekla Eva směrem k němu. "Ty jsi mě do toho obchodu skoro vůbec nepustil."

"Já jsem tě jen upozorňoval na ekonomickou situaci," zamumlal dotčeně.

Eva se musela usmát.

A právě tehdy jí došlo něco, co předtím nikdy úplně neviděla.

Škodimír ji strašil světem.

Dorota jí samotnou.

Škodimír říkal: Pozor, něco se může pokazit.

Dorota říkala: Pozor, možná jsi špatně ty.

A to druhé bolelo víc.

Protože na krizi se člověk může nějak připravit. Odložit peníze. Udělat plán. Nakoupit dřevo.

Ale co má udělat s pocitem, že by měl být někým jiným?

Hubenějším. Pracovitějším. Hodnějším. Užitečnějším. Skromnějším. Méně nápadným.

Eva se na Dorotu podívala o něco jinak.

"Víš co? Ty vždycky přijdeš ve chvíli, kdy mám z něčeho radost, hned začneš hledat, co je na tom špatně — a proč bych se kvůli tomu měla cítit špatně já."

Dorota sevřela desky.

"Já jen dbám na kvalitu."

"Ne. Ty dbáš na to, abych nikdy neměla pocit, že je něco dost."

A najednou si Eva začala vybavovat, kolikrát už Dorotu slyšela, aniž by věděla, že je to ona.

Když něco dokončila: Neměla byste tam ještě něco přidat?

Když si řekla cenu: Za TOHLE chcete peníze?

Když si chtěla odpočinout: A co jste dnes vlastně udělala?

A když něco zvládla: No dobře. Ale nemohla jste to udělat ještě líp?

Dlouho si myslela, že takhle mluví svědomí. Že to je zodpovědnost. Že dobrý člověk přece přemýšlí, jestli nechce moc, nedělá málo a nezabírá příliš mnoho prostoru.

Jenže čím déle se na Dorotu dívala, tím víc jí docházelo, že to možná není svědomí.

Možná je to jen stará výstupní kontrola.

Taková ta, která člověku roky podsouvá jednu větu v tisíci různých podobách:

Když budu dost dobrá, dost užitečná, dost hodná a udělám dost, konečně mě přijmou.

A protože "dost" nemá žádnou pevnou hranici, dá se přidávat celý život.

Ještě trochu práce. Ještě trochu pomoci. Ještě jeden ústupek. Ještě něco navíc, aby nikdo nebyl zklamaný.

Eva chtěla napsat e-book, Dorota chtěla encyklopedii.

Eva chtěla předat pár užitečných věcí, Dorota chtěla pracovní list, bonus, další bonus a nejlépe i kuchařku, protože kuchařka byla podle všeho univerzálním důkazem hodnoty všeho na světě.

Škodimír mezitím z vedlejší kanceláře občas vykřikl, že to stejně nikdo nekoupí.

Sehraná dvojice.

Jenže tentokrát Eva stála v nové bundě před zrcadlem a neměla chuť ani jednomu z nich nic dokazovat.

"Takže," řekla nakonec, "já si tu bundu nechám."

Dorota se nadechla.

"A myslíte, že—"

"Nemyslím."

Eva si zapnula zip, uhladila rukávy a naposledy se na sebe podívala.

"Nemusím žádat o povolení. A nemusím předkládat důkazy, že si něco zasloužím."

Škodimír cosi zamumlal o cenách energií.

Dorota otevřela desky.

Eva se usmála.

"Úřední hodiny skončily."

A kupodivu se nic nestalo.

Svět se nezhroutil a Eva měla pořád koženou bundu, která se jí líbila.

Možná to nebyla žádná velká životní revoluce.

Ale někdy začíná revoluce právě tím, že člověk něco nevrátí jen proto, aby měl ve své vlastní hlavě zase klid.

A někdy stačí poprvé poznat, kdo tam vlastně sedí za stolem.

Kdo sedí ve vašem vnitřním buzeroddělení?

Možná tam máte svého Škodimíra, který vyrábí katastrofické scénáře. Možná Dorotu, která po vás chce důkazy, že jste dost dobré, dost užitečné a dost zasloužilé.

A možná mají úplně jiná jména.

Zkuste jim je dát.

Protože ve chvíli, kdy poznáte, kdo mluví, už nemusíte automaticky věřit všemu, co říká.

A jestli vaše vnitřní Dorota právě otevírá desky, můžete jí klidně oznámit, že pro dnešek skončila pracovní doba. 😄

A kdyby si Eva chtěla k tomuhle tématu přizvat i Bachovy esence?
Možná by se podívala na Centaury – k tématu hranic a věčného "ano", i když uvnitř chceme říct ne. A na Walnut – když se učíme držet svůj směr, i když se kolem nás ozývají názory, pochybnosti a staré zvyky.

Ne jako zázračné řešení. Spíš jako malé zastavení nad tím, co právě prožívám a proč.