Eva a Bachovy esence

Eva a chvíle, kdy už bylo všeho moc

Eva seděla u stolu s hrnkem kafe, který už pomalu přestával být teplý, a tentokrát nedělala vůbec nic.

Žádné řešení.
Žádné zařizování.
Žádné "ještě rychle tohle" a potom ještě tamto.

Jen seděla a koukala před sebe.

Nebyl to žádný velký dramatický den. Nikdo neumřel, dům stál, telefon fungoval a venku se svět točil dál přesně tak, jak měl.

A přesto měla pocit, že je toho nějak moc.

Ne jedna velká věc. Spíš spousta malých, které se v ní za poslední dny naskládaly jedna na druhou. Trochu únava, trochu podráždění, trochu strach z věcí, které ještě ani nenastaly, a do toho hlava, která se tvářila, že noc je ideální čas na poradu o všem, co by se mohlo pokazit.

Eva si povzdechla.

A samozřejmě, jako na zavolanou, se ozval Škodimír.

"No vidíš," prohlásil tónem člověka, který právě vyhrál spor, o kterém Eva ani nevěděla, že ho vedou. "Zase to nezvládáš."

Eva se na něj podívala.

"Já neříkám, že to nezvládám."

"Ale cítíš se blbě."

"To jo."

"Takže problém."

Eva chvíli mlčela.

Dřív by možná začala problém okamžitě řešit. Udělala by si seznam, vymyslela postup, někomu zavolala nebo si aspoň otevřela internet a začala hledat odpověď.

Tentokrát ale ne.

"Nebo možná jen potřebuju zjistit, co se ve mně vlastně děje."

Škodimír ztichl

Tohle neměl rád. Mnohem raději měl rychlé závěry, katastrofické scénáře a ideálně ještě trochu paniky navrch.

Když není problém jen jeden

Někdy přesně víme, co nás trápí.

A někdy ne.

Jen cítíme, že jsme přetížené, podrážděné, unavené, bojíme se změny nebo nám v hlavě pořád běží stejné myšlenky.

Právě v takových chvílích se Eva začala dívat i na Bachovy esence.

Ne jako na zázračné řešení.

Spíš jako na jemný způsob, jak se zastavit a pojmenovat, co se v nás vlastně děje.

Každá esence je spojená s určitým emočním tématem.

Někdy je to strach.
Jindy nerozhodnost.
Přetížení.
Potřeba zavděčit se druhým.
Nebo myšlenky, které se pořád vracejí.

A právě to na Bachovkách Evu bavilo.

Neptaly se jen:

"Co tě bolí?"

Ale spíš:

"Jak se teď vlastně cítíš?"

Pár témat, která se objevují pořád dokola

Eva si časem všimla, že některé vzorce zná až moc dobře.

Centaury – když je těžké říct "ne" a člověk se pořád přizpůsobuje.

Elm – když je toho moc a najednou máme pocit, že už to nezvládáme.

Walnut – když procházíme změnou a potřebujeme se víc držet svého směru.

White Chestnut – když hlava nechce vypnout a myšlenky se pořád vracejí.

Mimulus – když máme konkrétní obavy nebo strach z něčeho, co známe.

Nejde ale o to vybrat si esenci podle jedné věty a mít hotovo.

Spíš si všimnout:

Co se ve mně opakuje?
Co mě teď nejvíc tahá za rukáv?
Co potřebuje pozornost?

A jak to vnímá Eva

Eva si z Bachovek neudělala další úkol.

Žádné:

"Tak, teď se musím spravit."

Spíš si je začala brát jako jeden z jemných způsobů, jak se sebou chvíli být.

Někdy pomůže rozhovor.
Někdy dotek.
Někdy vůně.
Někdy ticho.

A někdy právě otázka:

"Co se ve mně teď vlastně děje?"

Eva si ji položila.

A tentokrát nepotřebovala odpověď hned.

To bylo na celé věci možná to nejzajímavější.

Škodimír už otvíral pusu.

Eva zvedla prst.

"Ne."

Škodimír ji zase zavřel.

Malý krok.

Ale počítal se.

Malá poznámka na závěr

Bachovy esence nejsou náhradou lékařské nebo psychologické péče.

Eva je bere jako jemnou podporu a prostor k většímu vnímání vlastních emocí.

A někdy už samotné zastavení a pojmenování toho, co se v nás děje, udělá víc, než čekáme.